Bylo teplé dubnové ráno. Petr se vzbudil s výbornou náladou. Hned se sebral a šel si zaplavat do řeky. Krásně ho to probralo. A to dost potřeboval. Naplánoval si na dnešek spoustu práce. Chtěl na chalupě ještě udělat menší úpravy, jako například zprovoznit novou koupelnu, poklidit a tak, ale ze všeho nejvíc se těšil na příjezd Lucky. Chtěl jí dnes připravit romantickou večeři a to taky není hned, takže se pustil do práce. Koupelnu a úklid celé chalupy měl hotový už ve dvě hodiny odpoledne. Celkem ho to překvapilo, ale byl jedině rád. Uvařil si kávu, posadil se na zápraží a s klidným svědomím si zapálil cigaretu. Takhle lelkovat, ale nevydržel dlouho. Vydal se k batohu, který ležel na kuchyňské lince a ještě jednou zkontroloval, jestli je snubní prstýnek v pořádku. Tak moc se těšil na večer, až ho Lucce navlékne a zeptá se jí, jestli si ho vezme. Tahle myšlenka jej naplňovala optimismem. Takže se opět pustil do práce. Připravit večeři byl nadlidský výkon. Ale vše stihl včas. Bylo těsně před sedmou, když se s klidným svědomím opět posadil na zápraží, aby si zapálil další cigaretu. Koukal směrem k silnici, odkud vždycky Lucka přijížděla. Dlouho nejela. Nebylo to nic neobvyklého. Vždycky se zdržela.
Když už ale bylo po osmé hodině, začalo to Petrovi být divné. Zkusil jí zavolat na mobil. Vypnutý. Samozřejmě jako vždycky jí určitě došla baterka… "Na tu holku fakt není spoleh!" Pronesl si tak nějak sám pro sebe.
Začalo se schylovat ke čtvrt na deset. To už byl Petr dost nervózní. Najednou mu začal zvonit mobil. Kouknul se na display: Lucky mamka… "Že by byla ještě doma?" Napadlo ho.
"No ahoj miláčku! Kde jsi prosím tě?" Pronesl do aparátu. Odezva ovšem nebyla taková, jakou čekal. Nebyla to Lucka, ale její matka. Uplakaným hlasem řekla: "Petře, přijeď prosím tě co nejdřív do budějovický nemocnice. Lucka měla bouračku. Je to vážný! Umírá…" Víc slyšet nepotřeboval. Rychle popadl batoh a klíčky od auta a za 20 minut už běžel po nemocničních schodech. Sestra ho poslala správným směrem. Rychle rozrazil dveře pokoje. Na posteli ležela Lucka a kolem stála celá její rodina.
"To je dobře že už si tady," řekl její otec. "Prý jí moc času nezbývá." Přistoupil k ní blíž. Jeho oči se začaly plnit slzami. Bylo strašné ji takhle vidět. Její překrásný obličej plný stehů, modřin a jiných šrámů. Cítil se příšerně. Vidět ji umírat a nemoct jí pomoct. Nikdy si nemyslel, že by se tohle mohlo stát. Jeho myšlenky byly rozházené. Nebyl schopný se na nic soustředit. Hlavou se mu jen honilo to, že umírá. Rozepnul batoh a nahmatal malou modrou krabičku. Vyndal z ní prstýnek a navlékl jí ho na prst. "Chtěl jsem ji dnes požádat o ruku…" Řekl, aniž by odtrhnul zrak od její tváře. V tu chvíli se z přístroje, který měl kontrolovat činnost srdce začal ozývat nepříjemný pisklavý a hlavně nepřerušený zvuk. Bylo po všem. Zemřela.
Petr už déle v místnosti nemohl zůstat. Připadal si jako slaboch. Plakal. Vyšel ven z nemocnice. Už byla tma. Vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nevěděl co dělat. Tohle vážně nečekal. Těšil se na dnešní večer. Na to, jak jí navlékne prstýnek, jak spolu povečeří a pak se pomilují. Nic z toho už se nestalo a nikdy taky nestane. Co bude dělat bez ní? Byla jeho všechno. Jeho celý život. Jak dál? Co dál? Rozhlédl se po nemocničním areálu. V dálce zahlédl rychle se řítící auto. Jelo k němu. Řidič měl asi dost na spěch. V tu chvíli Petr už věděl jak dál. Odhodil kouřící cigaretu, do větru zamumlal: " Jdu za tebou!" A udělal krok do vozovky…
proboha
(anonym, 2. 7. 2009 8:49)